Jakoukoliv desku z této série si můžete poslechnout dnes po letech, aniž by ztratila na své kvalitě, umělecké vypovídací hodnotě. Můžete tak objevovat nějakého autora, o kterém jste vůbec předtím neslyšeli, klidně po třiceti letech od vydání a máte pocit, že to je nahrané dnes, zrovna pro vás či pro vaší generaci. Měli byste ale přistoupit na hudební hru zvanou objevování bez módních předsudků, hledat podstatu hudby a ne škatulky rock, jazz, disco či hip-hop, a zároveň (trochu protichůdně) brát jazz jako vodítko. Ostatně slovo jazz v tomto případě je spíše synonymem slova hudba, možná proto dost lidí, kteří mají jazz spojený jen s určitými "mediálními" klišé, je překvapeno, čím vším může jazz (hudba) být a je. Je ovšem nasnadě, že člověk se nějaké sítě chytnout musí, měl by cítit nějaké kořeny, aby objevil i ty nejvzdálenější větve logicky v určité souvislosti. Proto jazz jako substrát, abychom se dostali třeba k bigbítu či k moderní vážné hudbě, ale jinak, v rámci hledání přitažlivé krásy i nekrásy abstraktnosti hudby.
Vkusný, útlý katalog čtyřicítky disků (v digipaku) představuje erbovní muzikanty mnichovského vydavatele Manfreda Eichera, o němž mezi posluchači koluje známé klišé, znějící jako jméno indiánského náčelníka nebo šamana – Ten, který hraje na své muzikanty. Eicher šamanem opravdu je, dokázal vybubnovat vysoce kvalitní nakladatelství, kde každé dílo rozhodně stojí za poslech, ale i za pohled, přitažlivá impresionistická estetičnost obalů je lahodná i k prohlížení, za bezmála čtyřicet let trvání svého labelu vydal už přes tisícovku alb Hudby, soubor děl, kde právě ono zmíněné míchání různých přístupů k jazzu, klasiky, moderní vážné hudby, rocku, etnických prvků je umně dovedeno do ryzí eicherovské podoby. Tady slovo ryzí zní možná až nepatřičně, nicméně Eicher svým labelem vrací pomyslně úder Americe a jejímu pověstnému hudebnímu tyglíku evropskou zakořeněností v tradici, ale též kulturním prolínáním stěhovavých národů, jeho vařečka míchá někdy až moc akademicky, podaří se mu i výjimečně uplácat kočkopejskovský dort, ale mnohem častěji jen zapne plotýnku pod Hrnečkem vař, hudba se pak sama nekontrolovaně rozlévá po krajině a vzdaluje se škatulkové svázanosti. Nutno podotknout, že do svého hrnce hází ingredience z celého světa, Amerika neni výjimkou. Dokázal pro ní spoluobjevit v jiných souvislostech její vlastní hudebníky, Keitha Jarretta, Pata Methenyho, Billa Frisella, Charlese Lloyda a řadu dalších. Jakoby chtěl Eicher rozmixovat celý svět, nacpat Ameriku do Norska, nebo prošpikovat evropskou hudební tradicí vážené americké jazzové kluby. ECM se ale nakonec chová v dobrém slova smyslu "jen" jako část ohromné sítě hudebníků, jako intranet s databází, ze které vás každá položka vymrští do souvislostí celosvětově internetových, a kde každý hudebník je uzlem se spojnicemi na více i méně podobné uzly… ad infinitum… Pro upřesnění třeba dodat, že předcházející i následující slova se vztahují především k základní řadě labelu, druhá, později založená řada ECM New Series je zaměřena na podobné stýkání a prolínání hudby, ovšem se substrátem a kompostem tvořeným klasickou a moderní vážnou hudbou.
Ze svého skromně ohromného hrnce vybíral tedy Eicher asi nelehko onu čtyřicítku, z období rámovaného lety 1971 (Keith Jarrett – Facing You, ECM 1017) a 1993 (Charles Lloyd – The Call, ECM 1522), která vychází v digipakovém balení za poloviční cenu běžného cédéčka (k dostání např na stránkách arta.cz). Spartánskost takového vydání je pochopitelnou reakcí na dnešní slábnoucí trhy s CD a cena něco přes dvěstě korun je velmi příjemná a akceptovatelná i pro různé typy stahovačů hudby a pro sběratele bude možná lákavým soustem vlastnit jednu z esencí ECM v úhledném balíčku.
Keith Jarrett, Jan Garbarek, Oregon, Pat Metheny, Charles Lloyd, Paul Bley, Anouar Brahem, John Surman, Norma Winstone, Bill Frisell, Dave Holland, etc…, každé jméno i každá deska z této série by si zasloužila samostatnou recenzi, na druhou stranu je jasné, že se recenzí a článků k těmto jménům a konkrétním výtvorům potuluje po sítích netových, časopiseckých i knižních spoustu, omezíme se jenom na poznámku pod čarou, jež by snad mohla přivést k této zajímavé hudbě pár dalších posluchačů, kteří hledají dospělou hudbu.
Pod čarou bude například vynikat nadčasovost, pestrost a široký záběr Oregonu ("opravdové superskupiny", jak se vyjádřil Rudy Linka na jednom z koncertů letošního BohemiaJazzFestu v krásném prostředí budějovického Náměstí Přemysla Otakara II., kde Oregon předvedli opravdu výživný koncert, na hluboce zralý výkon všech čtyř muzikantů reagovalo výtečně i publikum), seskupení, které by samo o sobě mohlo metonymicky poukazovat na ECM, v oregonském pojetí světové hudby vás málokdy napadne myšlenka na škatulkování. Především je to hudba silných, čistě krásných melodií, výtečného komponování, skvělých, ne-zbytečných improvizací. Některé jejich skladby by klidně mohly spolutvořit hudební část vysílání třeba ideálního Radiožurnálu (trochu hořký vtip). V Touchstones je Oregon zastoupen Ecotopií (ECM 1354) z roku 1987 a eponymním Oregonem (ECM 1228) z roku 1983. Pod větší částí skladeb Oregonu je podepsán kytarista Ralph Towner, který je dále ve výběru ECM zastoupen třemi samostatnými alby. Towner nás na těchto deskách propojuje (je Eicherem propojován) jak s jazzem a jazzrockem kytaristy Američana Johna Abercrombieho, tak se severským saxofonovým bardem Janem Garbarkem, jehož rozsáhlá tvorba nás převádí přes jazzové vlny etnickou rukou směrem k hymnickému mrazení i k námluvám s klasickou hudbou. Oba zmínění jsou ve čtyřicítce zastoupeni samostatnými alby, Abercrombie Animatem (ECM 1411) z roku 1989 a Garbarek velmi silným albem I Took Up The Runes (ECM 1419) z roku 1990. Garbarek poctil návštěvou (spolu s perkusionistickým fenoménem Trilokem Gurtu) letošní ostravské Colours, možná byl vrcholem této červencové přehlídky hudby… Garbarek s Abercrombiem posluchače – hledače zase propojují s…. atd… etc…
Takže i zde, velmi krátce naznačeno pěkně v teple pod čarou, je celkem jasné, že jakmile naskočíte do sítě zvané jazz (hudba), máte postaráno o podstatnou a bohatou část kulturní náplně po zbytek života. Míchat si ve svém hrnci můžete sami, házet ingredience dle libosti, občas si spálit jazyk, kořenit dle chuti. Kořenění je hodně důležité, od jazzových kořenů můžete šplhat po kmeni a ručkovat po větvích, občas prasknou a spadnete ke kořenům, občas vás větve pěkně pohoupou.
A o mnohoznačnosti češtiny či proužkovaném tričku Pata Methenyho zase jindy.