Když už si asi po padesáté v kulometném tempu klapavých rýmů vyslechl, odkud rehek pochází a jak to tam stojí za vyližkloaku, znuděně odložil sluchadla na pařez a šel si skládat origami. (Popravdě řečeno ho tyhle ptákoviny moc nebrali, ale móda si žádá svoje oběti. Nakonec dotace na papír nějak vyčerpat musí a pagoda vypadá takhle líp než ta minulá z poštolčích vývržků.)
– Slyšíš mě, ty masoignorante?
– Jak masoignorante, dyk žeru žížaly, to neni maso?
– Tovišžené, ty drozde, neni nad kus poctivý flaxy napříč obratlovcovým spektrem. A stejně jsou sojový, ty tvoje přiblblý dážďovky.
– Nebuď směšnej. A newotravuj pořád.
– Tak co na to řikáš?
– Na co?
– Na to s tim volnym vrhem.
– Proč, ty nemůžeš vrhat nebo co? Dyk jsem si tuhle stavěl pagodu z vývržků.
– Ale né, myslim vejce.
– No tak ty snad nevrháš, ale kladeš, kladnej hrdino. Při vrhu bys měl z vajec sajrajt vhodnej tak leda do mostu.
– Nechytej mě za slova, drozde, já se tě ptám, co ty na to.
– Na co?
– Já z tebe ulítnu, no přeci na ty regulace?
– Na jaký?
– No vo těch hnízdech?
– Tak hele, nejdřív si ujasni jestli vrháš či kladeš a pak se wotom budem bavit.
– Ty droždí, ty mi zase ještě budeš přikazovat, co mam řikat nebo co jako?
– Proč zase? Ale snad si musíme ujasnit základní význam cvrkotémů, abychom hodinu nemleli vo ptákovinách.
– Vo ptákovinách? Tak snad jde o dost důležitou věc, jestli mám stavět hnízdo, nebo na to kašlat jako obvykle.
– No tak si ho postav, vřískale.
– Ale proč? Co mi kdo bude nakazovat, já chci vrhat volně.
– Klást, né vrhat.
– Týozde, ty jseš jak zrnomlejnek.
– To nejsem, já jim měkkou potravu.
– Demagogu!
– Pařáte!
– Chřipkoune!
– A vůbec, co pořád do toho kladení kecáš, nemáš na to náhodou dravčici?
– Jak dravčici? Já ti načechrám peří, ty zobale, ty -píp-, ne -píp- mě, naklovu tě do -píp-, -píp-, -píp-…