Ale o jiných dotecích. Barbarsky jsem do jablečně svetrové koláže vrhnul i Waltra Benjamina s jeho Literárněvědnými studiemi , které recenzuje v poslední A2 (č.23) Petr Fischer. Nojo, ta igelitka. Budiž mi chabou omluvou, že v plátně je přímo Benjaminova kniha z nakladatelství OIKOYMENH , ale je to vůbec plátno? V době materiálního průjmu a sojových buřtů jeden nevěří už skoro ničemu. Ještěže text knihy je stále onou vzrušující linearitou, kterou postupně namotávám na klubko, vede mě labyrintem krok za krokem k smělým a poctivým myšlenkám, ano poctivost a ostrost myšlení je to, co činí dotýkání s Benjaminem tak výživným. Texty německého filosofa a teoretika umění, osobnosti první poloviny dvacátého století, mají co říct i dnes, minimálně všem rádobykritikům, recenzentům a mediálním znalcům, kterými se dnešní planetka jenom hemží.
Mohutná plátna doplňují rozměrově komornější obrazy a pár sošných objektů, hrajících na stejně znakovou strunu.
Nakonec, běžte se třeba do Vaňkovky sami podívat, maj tam i pěkný vázičky, to by se mohlo hodit k Vánocům; a vedlejší nákupní galerie už je papundeklovými Santaklausy rozžhavená do těch správných kokakolových barev.
To Nils Petter Molvaer, který zahrál se svými dvěma kumpány třináctého pátek v pražské Akropoli, zmrazil svou trubkou hnanou přes jabkoidní laptop a společenství dalších elektronických krabiček rozjásanou pseudovánočnost, protivně prosakující protřelým obchodnictvem i nákupofily všeho druhu do městských ulic. Norský trumpetový bohatýr, jenž je pro posluchačský jazzový potěr téměř kultovní osobou, ve svém novém projektu Hamada opět nešetřil vrstvenými plochami, pomalu se valícími kupředu a směřující k triphopovým výbuchům, podporovaným tvrdými rify, ale i harmonickými plochami třenými smyčcem přes kytaru punkově vyhlížejícího kytaristy a pestrou hrou blonďatého bubeníka, o němž se kamarád zmínil, že by skvěle zahrál i na kedluben. Nojo, dobrým hráčům berliček netřeba, jedině snad právě pro divokou hru na nepozorné brukve. Zaškatulkovat Molvaera je stejně tak obtížné (Miles Davis by z něho měl patrně radost), jako lepit plakáty do norského nebe, jehož klenba zastřešuje tolik zajímavé muziky, pupeční šňůrou provázané se stylotvorným mnichovským vydavatelstvím ECM . Svéráz norského (a šířeji skandinávského) jazzu, nu-jazzu, etno-jazzu, etc. se nejlépe procítí jak jinak, než poslechem, je to poezie, která je pro toto roční období velmi přitažlivá. A podzimu Norsko sluší.
Černobílost, poezie, doteky, svetry, jabka, hrušky; oslím můstkem se ke mně dostává listopadové číslo brněnského Hostu , kde je rozhovor básníka a literárního vědce Petra Hrušky s básnickým velikánem Karlem Šiktancem, ale ještě jsem igelitovou obálku nerozbalil, ani vlastně nevim, jestli je to igelit. Ale kdo se v tom má dneska vyznat? Jdu si to rozbalit.