Světoznámého jazzového ironika a svěže pouťouchlého skladatele, který je častým hostem i na pódiích klubů a festivalů v České republice, si můžeme vychutnávat v mnoha podobách, vždy však s nezaměnitělnou Sco-příchutí.
Sco je takový zvláštní tvor, snad z jiné planety, který dokáže z tisíckrát otřepané několikatónové fráze udělat jazzový hit, při kterém se stěny oblíbeného LucernaMusicBaru hroutí do černé díry posluchačského nadšení. Můj přítel (mj. autor přiložených fotografií) na jednom jeho koncertu poznamenal něco ve smyslu, že to je nosorožec vstupující na dvorek se slepicemi, nad kterými blahosklonně kývá svým rohem-kytarou a přisypává k jejich zrní mohutné dávky prapodivných bílkovin a ty slépky pouze udiveně vnímají ohromný stín nadpřirozena nad sebou a zobou a zobou. Je to jedna z možností, jak vidět jeho hraní, plné melodických linek vstupujících do harmonií spoluhráčů úplně odjinud, nečekaně, s oním překvapujícím efektem každého výsostně originálního umělce.
Některé jeho koncerty vybuchují jak sopky, nestačíte unikat před lávou a sopečný prach si cpete do všech kapes, aby vám ještě aspoň pohnojil zahrádku, až se vulkán uklidní. Jindy se koncert ani po třetí skladbě stále nerozjíždí a nadáváte a mračíte se na kytaristu, kterej kňourá, kníká, sténá, uzluje svou hru v náročných propleteninách, až se vám vyčerpáním ze snahy pochopit, co nám to vlastně předkládá, vaří mozek a svírá břicho a děvčata, jež jste pozvali na koncert v rámci nějakého osvíceného záblesku, nervózně sledují čas na bobilech a nechtějí slovo jazz aspoň půl roku slyšet.
Jeho hru a nedocenitelný skladatelský um si můžete vychutnávat z pohárů mnoha autorských alb, ať už v soustředěném jazzovém triu s věrnými kumpány Billem Stewartem a Stevem Swallovem, či v projektech s podobně ironickou a všežravou funky-groove-jazz-nevímcoještě partou Medeski, Martin & Wood, nebo s klasickými bluesmany jako třeba na albu Piety Street z loňského roku, a v dalších a dalších kvartetech, kvintetech, septetech, xy-tech…
Když jsem kdysi Johna Scofielda slyšel poprvé, bylo to v kvartetu se saxofonistou Joem Lovanem v jakémsi záznamu vysílaném v České televizi, až jsem se lekl, co to je za hrůzné disharmonické spojení a vůbec by mě nenapadlo, že toto zvíře se stane jedním z mých nejoblíbenějších průvodců v hudebním pralese. O jeho hře, projektech, desítkách a desítkách spoluprací s jinými veličinami světového jazzu, od Milese Davise, až třeba po Pata Methenyho či Billa Frisella pojednává hromada článků v českých i světových médiiích, nebudu nosit dříví do lesa, každý zájemce si určitě vybere dle své chuti a zaujetí informace, které uzná za vhodné. Tento příspěvek je tedy pouze lehkou osobní oslavnou ódou na tohoto hudebníka a mým velkým poděkováním.
Thank You, Mr. Sco